►Zpět na judaismus

 

Podsvětí a peklo, nebe a ráj

v

judaismu a křesťanství

 

Podsvětí a peklo v judaismu

Představy o transcendentnu byly v prostoru východního Středomoří, s výjimkou Egypta, téměř stejné. Údělem člověka po smrti je podsvětí, které nazývali Babylóňané arallu, Řekové hádés a Izraelci šeol. Transcendentní existenci chápali jen jako existenci stínovou; podsvětí je „zemí, z níž není návratu“.

Ze Starého zákona se o podsvětí moc nedozvíme, protože autoři starozákonních knih se snažili zabránit pronikání vlivu sousedních národů Izraele, kteří měli vyhraněný kult mrtvých a znali i vyvolávání mrtvých. Nositelem života je stejně jako v jiných středomořských kulturách i ve Starém zákoně tělo, pro nějž bible užívá výrazů nefeš a basar. Pojem basar však představuje tělo, které je jako prach pomíjivé a je protikladem božího slova, které nepomíjí. Tělo, samo o sobě pomíjivé, je oživeno dechem života, který mu vdechuje Bůh. O pomíjivosti člověka píše kniha Genesis 3,19: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se obrátíš.“

Smrt je podle Genesis lidským údělem od počátku dějin. Hebrejský výraz pro smrt je mawet. V kanaánské mytologii byl bohem smrti a podsvětí Mot, jehož protivníkem byl bůh bouře a plodnosti Baal. Jejich boj každý rok vyústil v Baalův sestup do podsvětí. V tomto mýtu je

 „Mot, bůh smrti, hladový po lidském mase a krvi. Pokud je přísun jeho potravy nedostatečný, musí být přes řeku smrti dopravena další. Baal, který urazil Mota tím, že mu na oslavě podal k jídlu pouze chléb a víno, se stává příští obětí.“ [1]

 

Izraelci neviděli osud mrtvých v jeho eschatologické a apokalyptické perspektivě, tak jako pozdější židovská a křesťanská tradice. V hebrejské bibli nenajdeme žádnou zmínku o nesmrtelné, nad smrtí vítězící duši, přesto se zde objevuje určitá idea existence v podsvětí. Zdůrazňuje se její depresivní, temný a konečný charakter. Podsvětí je umístěno v nejhlubších „útrobách“ země, je propastí u úpatí hor ponořených v bahnitém oceánu (Ž 40,3) a oblastí zkázy a zatracení.

Podsvětí, šeol, je tedy nevyhnutelným osudem všech lidí, dobrých i zlých, spravedlivých i nespravedlivých. Jiným označením podsvětí je duma (ticho, mlčení), bor  (jáma), qever (hrob), temnota, nicota, země zapomnění. Pro zemřelé se nejčastěji užívá termínu refajím, což znamená stíny, duše zemřelých, ale také pojmů obrím (ti, kdo překračují), metím (mrtví), elohím (bohové), ittím (mumlající) či qedoším (svatí). V Žalmu 6,13 nacházíme přímo výraz „qedoším ašer ba arec“, což se překládá jako „svatí, kteří jsou v zemi“. 

Izajáš 38,10 se zmiňuje o „branách podsvětí“, ša’re šeol, což připomíná Ištařino sestoupení do pekel. Podstatným rozdílem mezi mytologií staroizraelskou a babylonskou či mytologií jiných staroorientálních národů je monojahvismus staroizraelského náboženství, který je založen na víře, že v nebi, na zemi a v podsvětí panuje jeden a tentýž Bůh. Nebe a podsvětí však nejsou chápána jako protikladná místa. Podsvětí je místem bez jakéhokoliv soudu. Ve spise Henoch 22,9-13 z první poloviny 2. století př.n.l. najdeme rozdělení podsvětí na oddělení s čirým pramenem vody určené spravedlivým, oddělení pro průměrné hříšníky, kteří zde čekají na den soudu, a část určenou těžkým hříšníkům.

Kolem 1. století n.l. se v knize 4. Ezdráš 4,35 objevil názor, že podsvětí je jakýmsi druhem „spižírny duší“, kde duše spravedlivých přebývají v komorách, čekajíce na zmrtvýchvstání, a duše hříšníků se potulují v oblasti sedmerého soužení. O komorách duší se dočteme také ve spise zvaném Syrský Báruch, který pochází přibližně ze stejné doby jako kniha 4. Ezdráš. Podle jednoho z rabínských textů, Chagigu, se spižírny duší nenacházejí v podsvětí, ale v sedmém nebi, kde budou duše spravedlivých a duchové vzkříšeni skrze sjednocení ducha s tělem.    

Se vznikem naděje na zmrtvýchvstání mezi 6. a 2. stoletím př.n.l. se z podsvětí, místa pobytu všech zemřelých, stává peklo, místo trestu pro hříšníky, označované jako gehenna (z aram. ge hinnum). Toto pojmenování je spojeno s údolím Hinnom nacházejícím se jižně od Jeruzaléma, kam Kanaánci ještě před příchodem Izraelců přinášeli dětské oběti bohu Molochovi. Gehenna se stala symbolem věčného odsouzení hříšníků, spojeného s jejich potupným trestáním; ohnivou bažinou, do které budou uvrženi hříšní pohané a Izraelci při posledním soudu.

Trest v Gehenně měl být buď věčný, pak odpovídá představě pekla, nebo časově omezený, pak odpovídá představě očistce. Nazírání na délku pobytu v gehenně se liší v učení různých židovských škol. Podle školy Šammajovy gehenna plnila funkci očistce a trest pro průměrné hříšníky zde měl trvat blíže neurčenou dobu, po níž však směli gehennu očištěni zase opustit. Hillelova škola rozlišovala dva typy hříšníků: u jednoho typu se trest v gehenně vztahoval pouze na dvanáct měsíců, u druhého trest trval věčně. Poslední soud pak byl potvrzením posmrtného soudu.

 

Představa pekla a očistce v křesťanství

Peklo je v křesťanství chápáno jako sídlo ďábla a padlých andělů, je to místo posmrtného trestu těch, kteří zemřeli bez pokání nad svými hříchy. Rané křesťanství, které navázalo na židovský pojem gehenna, si představovalo peklo jako ohnivou doménu ďábla a místo věčného prokletí pro ty, kteří žili život v hříchu, a tím zapřeli Boha.

Peklo má podle křesťanských představ lineární dimenzi času bez konce a žádná možnost vysvobození neexistuje. Někteří církevní učenci, zejména Origénes nebo sv. Řehoř z Nissy, sice hlásali doktrínu zvanou „apokatastasis“, konečný návrat všech duší do stavu blaženosti po určité době, ale tento názor byl odsouzen církví východní i západní. 

Podle středověké scholastiky podstupují v pekle duše zemřelých dvojí trest – vnitřní utrpení věčného odloučení od Boha, označované jako poena damni, a vnější utrpení tradičně spojované s představou pekelného ohně a označované jako poena sensus. Fyzický oheň pekla se od přirozeného ohně liší v tom, že jeho plamen není výsledkem chemického procesu, ale že je udržován božskou mocí, a proto nerozkládá tělo, v němž působí, nýbrž je uchovává navěky ve stavu palčivé agónie.

Novověká teologie opouští literární obraz ohnivého pekla, který křesťanství převzalo z židovské apokalypsy, a spíše se přiklání k pojetí pekla jako stavu posmrtné separace od spravedlivých, kteří jsou v nebi nebo čekají na vstup do nebe v očistci.

Očistec je pojem používaný římskokatolickou církví pro označení místa nebo stavu dočasného trestu duše člověka, který sice zemřel v Boží milosti, avšak nebyly mu odpuštěny tresty za lehké hříchy. Duše v takovém stavu musí být nejprve očištěna, než vstoupí do nebe. V očistci je duše dočasně vydána do rukou démonů nebo je vystavena ohni planoucímu na očistcové hoře, která stojí nad peklem na druhé straně země.

„Některé duše musí odejít na místa svých zlých činů na světě a konat tam různé práce, jež symbolicky souvisejí s jejich špatnými skutky. Ačkoli jsou jejich muka daleko větší, než si dovedeme představit, dostává se jim útěchy a pomoci od andělů a mají jistotu, že se nakonec dostanou do nebe.“ [2]

Učení o očistci navázalo na pozdně židovské přesvědčení, že člověk bude Bohem souzen podle svých skutků a přímluva pozůstalých v podobě modlitby může zmírnit případný trest. Římskokatolická církev rozšířila možnost přímluvy na prodej odpustků, které mohou zkrátit počet dní v očistci za předpokladu vykonání určitých modliteb nebo při návštěvě určitých chrámů. Pravoslavná církev učení o očistci neuznává a protestantské církve je odmítají jako nebiblickou představu.

 

Judaistické pojetí nebe a ráje

Ráj jako součást individuálního eschatologického očekávání je chápán jako místo, kde přebývá Bůh. V apokryfech z období mezi Starým a Novým zákonem je pojem ráj spoludefinován chrámovými ideologickými představami. V bibli se hovoří o nebeském místě zvaném Gan Eden (rajská zahrada), jenž však nelze ztotožnit s nebem, neboť jeho jedinými obyvateli byli první lidé, Adam a Eva. Některé prameny umisťují tuto zahradu do údolí řeky Eufrat na území dnešního Iráku. Genesis a Ezechiel obrazně líčí toto místo jako rozsáhlý sad se stromem života i stromem poznání, jímž protéká imaginární řeka života. Eden je metaforickým vyjádřením rajského stavu člověka, orientovaného důvěrou v Hospodina, procházejícího se po zahradě (Gn 3,8).

Nebe, hebrejsky šamajim, najdeme ve Starém zákoně jako pojem kosmologický a také jako náboženský. Z náboženského hlediska je nebe „místem, kde přebývá Bůh“, což bylo ve staroorientálních představách „nahoře“, „na nebi či v nebi“. Zároveň však je prostorové nebe (obloha) jen podnožím Hospodina, neboť nebesa nebes nemohou Hospodina obsáhnout. Hospodinovo „bydlení“ v chrámu bylo symbolickým vyjádřením Hospodinova přebývání v nebi a toto přebývání bylo posléze chápáno jako čirý symbol konkrétní Boží přítomnosti. 

 

Ráj a nebe v křesťanském pojetí

Ráj je místem posmrtné blaženosti. Stejně tak i v pojetí ráje navázalo křesťanství na židovskou představu rajské zahrady Eden, které jej ztotožnilo s rájem v nebi. Představu nebeského ráje však křesťanství duchovně chápe jinak – blaženost ráje není dána příjemností místa, nýbrž oživující přítomností Boha. 

Z pohledu křesťanství je nebe místem, kde přebývá Bůh, andělé a s nimi po své smrtí také všichni spravedliví. Původní židovskou představu nebe jako výlučného sídla Hospodina a andělů, kam člověk přichází jen výjimečně posunulo křesťanství k vizi nebe jako konečného cíle spravedlivých, kteří budou vzkříšeni k životu s Bohem. V návaznosti na toto přesvědčení pojalo křesťanství nebe jako místo, kde po smrti tráví v dokonalé blaženosti svůj věčný život s Kristem všichni jeho praví vyznavači.

Podle římskokatolické církve do nebe přijdou duše těch, kteří zemřeli ve stavu milosti a byli popřípadě provedeni očistcem. Novější teologické interpretace opouštějí prostorovost původní představy nebe jako sféry Boha, která by byla protikladem k zemi, sféře člověka, a peklu, sféře ďábla.

Vzato doslova, nebeská blaženost je vlastně stejně strašná jako osud zavržených v pekle. Křesťanští teologové se domnívají, že rozložené tělo bude vzkříšeno a bude v nebi sloužit duši jako zdroj radosti a potěšení. Soužití duše a těla bude věčné. Největším potěšením nebe je blažené patření na Boha samotného. Duše bude nazírat čas tak, jak ho vidí Bůh – vše současně – minulost, přítomnost i budoucnost. Protože však vztah duše a těla zůstává svou povahou konečný a stvořený, bude člověk nadále odkázán na dimenzi času, i když v čase nikdy nezanikne, a „okamžik“ věčnosti bude nazírat bez ustání.

 "Dostane se mu nejenom nekonečně uspokojujícího patření na Boha, ale bude se těšit též z láskyplné přítomnosti a neobyčejně rozmanité krásy svatých a andělů a ze společnosti těch, které měl na zemi rád."[3]

 

Použitá literatura

Klára Břeňová, Kult mrtvých ve Starém zákoně, in: L'ubica Obuchová a kol., Svět živých a svět mrtvých, Praha: Česká orientalistická společnost 1997, s. 118-127.

Farnáz Másúmiánová, Život po smrti v učení světových náboženství, Brno: Jota 1996.

Kurt Schubert, Židovské náboženství v proměnách věků, Praha: Vyšehrad 1994.

Helena Pavlincová a kol., Slovník: judaismus-křesťanství-islám, Praha: Mladá fronta 1994.

Alan W. Watts, Mýtus a rituál v křesťanství, Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a nakladatelství Pragma 1995.                                                                                           

 

Kristýna Kuboňová

 

[1] L'ubica Obuchová a kol., Svět živých a svět mrtvých, Praha: Česká orientalistická společnost 1997, s. 120.

[1] Alan W. Watts, Mýtus a rituál v křesťanství, Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a Pragma 1995, s. 184-5.

[1] Ibid., s. 194.

 



[1] L'ubica Obuchová a kol., Svět živých a svět mrtvých, Praha: Česká orientalistická společnost 1997, s. 120.

[2] Alan W. Watts, Mýtus a rituál v křesťanství, Praha: Nakladatelství Tomáše Janečka a Pragma 1995, s. 184-5.

[3] Ibid., s. 194.